Vždycky jsem byla "jiná" a nikdy jsem nezapadala
Už na základce jsem nezapadala. Vždycky jsem byla "jiná". Chtěla jsem víc cestovat, víc si užívat, prostě žít jinak než 95% ostatních dětí. Měla jsem vyznamenání a ambice, ale jinak byl můj život nějak pustý a prázdný.
Vše, co jsem doma slýchávala bylo: "to nejde", "nevyčnívej", "to nemůžeš, ostatním to stačí taky". Takové to totalitní "drž hubu a krok" se ve mně pralo a pralo.
Jediný s kým jsem byla opravdu víc "naživu", měla víc energie a užívala si srandu, ale i spravedlivého sprďáka byl můj nevlastní děda Václav, ale pro mě to byl můj milovaný Vendelínek. Dodnes na něj vzpomínám, jak úžasně nám bylo :).
Na střední se nic nezměnilo, moje touhy žít jinak a ještě navíc u moře jen a jen rostly a moje jinakost byla vidět víc a víc.
Ovšem sen, být učitelkou vzal za své hned v prváku. Důvodem byla opravdu velmi zlá a nemilosrdná třídní profesorka, která během jednoho ročníku vyhodila 1/3 ročníku.
Její chování a praktiky nás žáky dováděly do psychických traumat a právě tady jsem se zařekla, že učitelka nikdy ne.
V téhle době jsem začala vnímat náznaky mé hypersenzitivity. Nebývalo mi dobře ve větší společnosti a vyhýbala jsem se hlučným místům. To, že budu pracovat s energií mě ani ve snu nenapadlo.
Školu jsem prošla, ale vůbec mě to nebavilo, neměla jsem tušení, co budu v životě vlastně dělat. Jen jsem věděla, že to bude jízda a splní se mi všechno, co jsem si tenkrát ani neuměla představit.
Ve třeťáku jsem potkala úžasného mladíka Jožku, který bydlel v domě s rodiči a otec byl obchodník, najednou jsem ještě víc viděla, co všechno jde! A že být "jiný" není špatně.
Po škole jsem dlouho hledala práci a skončila jako účetní. Protože jsem raketa svou práci jsem měla hotovou za polovinu pracovní doby a tak mi ostatní přidávali, ale zaplaceno dostávali místo mě.
Do kolektivu jsem úplně nikdy moc nezapadla, protože jsem byla "jiná" a jinakost v ostatních lidech může vyvolávat strach.
Jsem rebel a tak jsem hledala dál a můj manžel, který taky chtěl víc se přidal.
Společně jsme začali podnikat v různých oblastech a učili se tuny nových a neznámých dovedností. Jasně, že jsme měli i sevřené půlky, ale náš cíl bylo vlastní bydlení v domečku a těšení se na děti.
Podnikali jsme jako o závod a šli do oborů, které pro nás byly naprosto mimo mísu.
Postupně jsme si vydělali na malý domeček u lesa, kteý jsme museli dát komplet dohromady a těšili se na rodinu.
Chtěli jsme pro sebe i své děti připravit pohodové a klidné bydlení a tak jsme nejednou spali i jen pár hodin denně. Naštěstí jsme už v téhle době začali víc a víc poznávat dobíjecí techniky a tak jsme energetiké výdaje uměli korigovat.
Po tom, co jsme naše hnízdečko dali trišku do pořádku na svět přišla očekávaná dcera Káťa a za 4 roky Terezka.
V době, kdy se naše dcery narodili jsme se dohodli že já budu komplet pečovat o rodinu a manžel bude obstarávat finance.
To, jak je to náročné, ví každá žena, která to zažila a možná si i sáhla energeticky na dno tak, jako já.
Přestože jsem tušila, co dokáže tělo když je úplně vyždímané přestala jsem poslouchat jeho signály a zažila 2 měsíce, kdy moje tělo bylo "odpojené" a spíš jen přežívalo.
Po domě chodil můj stín a já se dívala na svět z dálky a výšky.
Vůbec nebylo jednoduché se z toho dostat a já jsem dodnes vděčná všem, kteří mě v tu dobu podporovali.
Přesto naše rozdělení rolí v té době bylo to nejlepší rozhodnutí, které jsme kdy udělali. Protože jsme si tak celých 15 let než hoky odrostly užily opravdu na max.
Bez stresu, občas unavení, ale se zážitky prostě top. Jožu jsem celou dobu podporovala energeticky i jinak, aby mohl být úspěšný jak jen chtěl. V kariérách nepostupoval, ale přímo skákal na vyšší pozice jak o závod.
Když holky vyrostly a začaly mít své zájmy a přátele bylo na čase se vrátit zpět do byznysu a rozmnožovat další cesty příjmů. Protože jsme chtěli sobě, ale i holkám poskytnou vše pro spokojený život.
K tomu jsme potřebovali nekonečnou energii i další nápady.
Líbyly se nám pasivní příjmy a investice do nemovitostí. Tím, že jsme se po celou dobu sami i vzájemně dobíjeli energií jsme mohli dělat opravdu cokoli nás napadlo.
Zčínali jsme s jedním bytem v Čechách a končili s dalšími apartmány i ve Španělsku.
Všechno, co jsem se cestou naučila sdílím popravdě a bez obalu ve svých online kurzech i e- knihách.
Nyní žijeme společně částečně v Čechách i ve Španělsku a dál pracujeme s láskou a chutí na svých projektech.
Teď jsem tu pro ty, které chtějí něco jinak, chtějí víc, víc energie, víc života.
Jsme tu proto, abychom si to užívali na maximum a já tě mohu podporovat tak, abyste nebyla vyždímaná a mohla si užívat naplno.
Těším se na tvou indivindi cestu s láskou Dáda
